Historie perspektivy

Při hledání správného zobrazování prostoru se díky výtvarnému umění rozvinuly techniky, které se později vyvinuly v klasické geometrické zobrazovací metody, jak je známe dnes.

Už Egyptští výtvarníci pozorovali, že postavy v jejich blízkosti jsou velké a naopak s rostoucí vzdáleností od pozorovatele se zmenšují až se nakonec zcela “ztratí”. Na kresbách, které znázorňovali jakýsi děj byl vždy ústřední postavou faraon, jeho kněží a úředníci. Faraón však vynikal svou velikostí v popředí, kněží byli menší, vojáci ještě menší a úplně nejmenší byli řadový lidé. Někdo si tak může myslet, že počátkem perspektivy jsou právě tyto kresby. Postavy jsou kresleny mimořádně realisticky, avšak jen z profilu a bez použití perspektivy. Jedná se tedy o významovou perspektivu, což znamená, že Egypťané zdůrazňovali velikostí hodnost nebo moc každé postavy, proto je faraón největším.

Další pokus o perspektivu najdeme ve Vatikánu, kde starořímská freska, zvaná “Aldobrandivská svatba” již má nějaký ten prvek dnešních metod perspektivy. Rovnoběžky jednoho vodorovného směru se sice sbíhají do jednoho bodu, ale úběžník druhého směru se nachází pod horizontem oka. První zmínku o perspektivě najdeme však také v Římě a to u římského architekta a stavitele Vitruvia Pollia, ten tvrdí: “Poté co určíme středový bod, musí se čáry jako v přírodě sbíhat v projekčním bodě zorných paprsků tak, že mnohé části se zdají ustupovat dozadu, zatímco jiné vystupují dopředu.”

Slovo perspektiva však nemá stejný význam po celou dobu lidstva. V minulosti se slovo perspektiva používalo k označení souboru pouček z geometrické optiky. Tyto poučky dnes můžeme najít v Euklidových spisech, ve kterých jde o zdůraznění přímočarého šíření světla. Euklides ale objevil mnohem více pro deskriptivu (např. objevitel axiomu rovnoběžnosti, euklidovská geometrie). Zkoumáním optiky zjistil, že náš vizuální obraz se skládá z přímek, které vycházejí z oka a tvoří kužel. A tak se objevují první pokusy o perspektivní zobrazení předmětu. Jelikož však římská říše záhy zaniká, vývoj se zpomaluje.

Ve 14. století se objeví muž jménem Giotto, který vysloví nesouhlas se světskou byzantskou abstrakcí. Tento malíř jako první do své tvorby vědomě zahrnuje perspektivu. Dalším intuitivním perspektivcem byl Ambrogio Lorenzetti a jeho dílo “Následky dobré vlády”. V renesanci perspektiva opět ožívá, hlavně díky architektu Filippo Brunelleschi. Při stavbě florentského dómu vytvořil systém využívající půdorysu i nárysu, což umožňovalo pomoci průsečíků rovnoběžek nakreslit perspektivní zobrazení. Jeden jeho přítel Vassari o něm řekl: “Vynález perspektivy uspokojil Filippa natolik, že rychle namaloval Plaza de San Giovanni a reprodukoval krásu černobílých mramorových dlaždic, které ubíhaly do vnitřku chrámu.” Díky jeho technice namaloval Masaccio svou “Svatou trojici”. Vassari se k tomuto obrazu opět vyjadřuje: “Ale to nejkrásnější, když pomineme postavy, je perspektivní obraz tabulové valené klenby při pohledu zdola. Optické zkrácení je tak umně namalované, že strop působí jako reliéf”.

Dalším významným architektem, který se zabýval hloubkovou perspektivou byl Leon Battista Alberti. Ve své knize “O malířství” uvádí vzorec na zjištění vzdálenosti mezi opakujícími se tvary v hloubce. Výtvarníci tuto vzdálenost jen odhadovali a většinou dost nepřesně. V 15. století byla Albertiho metoda ještě zdokonalena malířem Pierem della Francescem. V této době byla perspektiva poprvé v dějinách umění považována za umění řádné výstavby obrazu. Velmi významným perspektivcem byl Leonardo da Vinci, který ve své knize uvádí: “Perspektiva je jako pohled na těleso, které leží za skleněnou tabulí a v ní se odráží”. Objevil dvoustředovou atmosférickou perspektivu. Jeho vyspělá perspektiva je vidět na obrazech jako například “Klanění tří králů” (rys kalichovité nádoby).

Teprve však Quido Ubaldo del Monte provádí důkaz o tom, že se rovnoběžky v perspektivě sbíhají do jednoho bodu. Tento důkaz se nazývá punctum concursus. Po Quidovi přichází Girard Desargues, který určuje body v prostoru souřadnicemi a jejich perspektivními obrazy za pomoci měřítek v souřadnicových osách. Když pak na konci 18. století spatřila světlo světa deskriptivní geometrie, jejíž tvůrcem byl Gaspard Monge, dostalo se i na perspektivu a její vědecký podklad. Dnes se již s perspektivním zobrazením setkáváme téměř na každém kroku.

Naučte se s námi kreslit v perspetktivě. 🙂 Přihlaste se na kurz kresby do Draw Planet! https://www.drawplanet.cz/kurz/kurz-kresby/