#Modern Art

Když David Hockney poprvé přijel do Kalifornie, uvědomil si, že chce zachytit krásu slunce, které padá na lidské tváře, bazény a ulice. A podařilo se mu tohle. Práce jednoho z hlavních britských umělců jsou podobné sladkým sekundám slunečného dne a hořkým pocitům z jeho konce. S jedním rozdílem: v Hockneyho světě, léto nikdy nekončí.

Široká veřejnost poznává Hockneye především prostřednictvím slavných obrazů bazénů a postav mužů. Často namísto tvoření skic, si dělal umělec fotky na «Polaroid» a poté podle nich maloval obrazy. Využívá fotografii nejen jako «asistenta» při tvorbě malby, ale také jako samostatnou uměleckou formu. Hokney například fotografoval na „Polaroid“ lidi v různých okamžicích, a pak kousky fotek spojil do jednoho portrét.

Jeho otec byl účetním, zbožňoval umění, navštěvoval kurzy v umělecké škole, měl výrazný styl. Hockneyova matka byla vegetariánka, což bylo v těch dnech ještě vzácností. David přijal od rodičů touhu po svobodě a vyjádření individuality.

«V osamělosti nevidím nic nenormálního»

— Otec budoucího umělce byl horníkem a zemřel, když bylo Andymu 13 let.

— Dětský obrázek Warhola byl nedávno prodán za 2 miliony dolarů. Předchozí majitel koupil náčrtek za 5 dolarů.

— Byl si velmi blízký se svou matkou Julií, také umělkyní, která podporovala svého syna při všech jeho projektech. V roce 1952 se Julia Warhol přestěhovala do New Yorku, kde ve stejném bytě žili téměř 20 let, až do její smrti.

— Jeden z neuskutečněných projektů navrhnutých Warholem: síť jídelen Andy-Mats pro jednotlivce. Sám umělec preferoval jíst bez společníka. Zbytky jídla ho znechucovaly, takže nikdy nedojedl, to co zůstávalo na jeho talíři.

— Warholův oblíbeným kusem oblečení byly džíny. Zvlášť Levi‘s 501. Snil o tom, že vymyslí něco takového — jednoduché a funkční.

— Warholova oblíbená hračka byl diktafon: umělec ho vždycky nosil s sebou a neustále se snažil zachycovat své vlastní myšlenky a rozhovory s ostatními lidmi.

— Přátelé mu říkali Drella – spojení Dracula a Cinderella (Popelka)

— Měl komplexy z tvaru svého nosu a nakonec šel pod kudlu k plastickému chirurgu, aby se už nemusel dívat do zrcadla na to «obrovské monstrum».

— Na premiérovém promítání Warholova «Snu» bylo devět lidí, až do konce jich zůstalo sedm. Film trval pět a půl hodiny a zobrazil sen jednoho z režisérových přátel.

— 3. června 1968 byl na Andyho Warhola spáchán atentát: radikální feministka Valerie Solanas střelila umělce třikrát. Kulky zasáhly plíce, jícen, slezinu, játra a žaludek. Warhol přežil klinickou smrt.

— Jeden z Warholových asistentů, Gerard Malanga, který pracoval s umělcem po dobu pěti let, byl zatčen v roce 1968 kvůli falšování šéfových obrazů.

— Když se Warhola zeptali na jeho problémy, řekl, že je jeho hlavním problémem akné. Pořád maskoval svůj obličej bílým krémem, kvůli čemuž vypadal hrozně bledě.

— Zemřel v roce 1987 v důsledku komplikací způsobených operací žlučníku. Do rakve mu položili jeho časopis Interview stejně jako flakonek parfému Estee Lauder, který byl umělcem nejvíc milován.

— Po jeho smrti byly zveřejněny všechny jeho deníkové záznamy, a že toho bylo hodně! Warhol pečlivě zaznamenával všechno, co se mu stalo, včetně večeří v restauracích nebo jízd taxíkem.

Barevná suspenze tisíců jednotlivých prvků různých tvarů, barev a velikostí tvoří lidské siluety uvězněné do vícevrstvé transparentní hmoty z těžkého skla. Autorem těchto neobvyklých soch (nebo spíš trojrozměrných koláží) spojených v sérii „Psychogeographies“ je umělec z Brooklynu — Dustin Yellin.

Umělec začal své tvůrčí hledání zcela tradičně — na plátně a papíru. Ale vždy ho přitahovaly expresivní a kompoziční možnosti koláže. Právě proto začal v určitém okamžiku v své kariéry experimentovat s přírodními materiály umístěnými v kaučuku. Tato technika přinesla zajímavé výsledky a pomohla mu v rozvinutí představivosti. Díky této první zkušenosti Yellin pochopil, že koláž nutně nemusí být pouze rovinná tvorba ale právě naopak. Koláž funguje skvěle a ve třech rozměrech!

Umělec vytváří plastiky z několika vrstev skla, z nichž každá je samostatnou jednotkou vytvořenou z různých materiálů: z kousků barevného papíru, fotografií, výstřižků z novin a časopisů, menších předmětů, obrazů vytvořených na počítači a z akrylu. Vrstvu po vrstvě práce se skládá do jediného uměleckého objektu, ve kterém samotný prostor funguje jako stavební materiál.

Postavy Yellina symbolizují fragmentaci lidské existence. Jsou sestaveny z tisíců drobných prvků, stejně jako i sám člověk. Ani ten není nic víc než jen sbírka různorodých obrazů, matoucích forem, a oduševnělých polopravd.

Celá historie civilizace minulého století je založena na vzorcích, algoritmech, principech, rovnicích a pravidlech. Člověk se však snaží o rovnováhu a harmonii! V souvislosti s tím se na počátku století vědecké a technologické revoluce objevuje umělecké hnutí, které nenaslouchá klasickým kánonům malovaní. Naopak spíš slouží k tomu, že poskytuje svobodu podvědomému, chaotickému a zdánlivě bezvýznamnému. Dává člověku příležitost osvobodit se norem a dogmat a zachovat vnitřní harmonii.

Abstrakcionismus (z latiny abstractus — vzdálený, nekonkrétní) je docela širokým směrem v umění 20. století. Vznikl na počátku 20. let minulého století a to hned v několika evropských zemích. Abstrakcionismus je charakterizován použitím čistě formálních prvků prezentujících realitu. Imitace nebo přesné zobrazování skutečnosti není samo o sobě cílem.

Zakladateli abstraktního umění jsou ruští umělci Vasily Kandinský a Kazimír Malevich, Holanďan Pete Mondrian, Francouz Robert Delone a Čech František Kupka. Jádrem jejich metody kreslení bylo nalézt touhu po «harmonizaci», vytvoření určitých barevných kombinací a geometrických forem tak, aby vyvolávaly u pozorovatele různé asociace.

V abstrakcionismu lze rozlišit dva směry: geometrickou abstrakci založenou hlavně na jasně definovaných seskupeních (Malevich, Mondrian, Theo van Doesburg, Ellsworth Kelly) a lyrickou abstrakci, ve které je kompozice organizována z volně tekoucích forem (Kandinsky, Helen Frankenthaler, Gerhard Richter). Existuje však i několik dalších významných nezávislých proudů.

Mnoho abstrakcionistů má klasické vzdělání a vynikající akademické dovednosti. To znamená, že jsou schopni namalovat hezkou vázu s květinami, západ slunce na moři nebo portrét. Z nějakého důvodu ale nechtějí. Vybírají si vizuální zážitek, který není zatížen objektivitou. Umělci diváku usnadňují jeho úkol. Neumožňují mu rozptýlit vnímání na objekty zobrazené na obrázku. Pomáhají mu okamžitě se ponořit do emocí.

Nejlepší způsob, jak procítit práci abstraktního umění, je stát před dílem a jen se dívat a dívat a dívat. Některé práce mohou ponořit diváka do hluboké existenciální zkušenosti nebo extatického vytržení. To se často stává před malbami Marka Rothka a objekty Anishe Kapoora, ale podobný účinek může mít i dílo neznámého umělce.

Bojíte se vzít do ruky barvy kvůli vaší „neschopnosti kreslit“ nebo „nedostatku talentu“? Vždyť právě abstraktní techniky jsou používané i v arteterapii častěji než jiné. Pomáhají vyjádřit složité pocity, pro které je těžké najít slova. Pro mnoho umělců, kteří trpí vnitřním rozporem a jejich vlastní neslučitelností s okolním světem, se abstrakce stala téměř jediným způsobem, jak se smířit s realitou.
Při vytváření vlastních abstraktních obrazů a při setkání s uznávanými mistry je hlavní věcí být přítomný v okamžiku a cítit radost z vlastního intelektuálního úsilí.